V té době jsem začal chápat, že i s příběhem tohoto světa to myslel Blizzard naprosto vážně. Arthasův pád do temnoty je za mě jedním z nejlepších narativních oblouků všech dob a plot twisty jako jsou Očista Stratholme, svedení potopení lodí na žoldáky, uchopení Mrazivého smutku – téměř za cenu života Muradina Bronzebearda – nebo samozřejmě zabití svého vlastního otce, mi zkrátka vyrazily dech.

Warcraft 3 mě představil ikonickým postavám jako je Thrall, kterého osobně vnímám jako tatíčka celého Warcraftu – dost podobně jako jeho tvůrce Chrise Metzena – nebo Cairna Bloodhoofa. Nezapomenu na ten moment, kdy se Cairne vynoří v nevlídných pustinách Barrens. V ten moment jsem okamžitě věděl, že Taureni jsou má nejoblíbenější rasa z této hry. Je to něco, co si s sebou nesu dodnes… mých 10 max level Taurenů na Retailu asi mluví za vše.

Těžko říct, která je má nejoblíbenější kampaň ze všech. Kampaň za Lidi a Nemrtvé nás provází příběhem Arthase a vším okolo něj – určitě zde musím zmínit Uthera Lightbringera, Jainu Proudmoore, Kel’thuzada nebo Sylvanas Windrunner. Jedna pamětihodnější postava než ta druhá.

Kampaň Orků zase povídá o tom, jak se daly dohromady rasy Orků, Trollů a Taurenů, aby dali vzniku původní Hordě. Vždycky jsem zbožňoval, jak je spojuje fakt, že okolní svět jimi opovrhuje. O to silnější pouto bratrství mezi nimi vzniklo, jsou to prakticky vyvrhelové ve světě, který jim nic nedává zadarmo.

Závěrečná kampaň Nočních elfů (nebo Temných elfů, jak byli tehdy překládáni) zase představila neskutečně ikonické trio Malfuriona, Illidana a Tyrande, ústředních postav trilogie Války prastarých, a ukázala nám, že v těch nejtěžších chvílích je možno překonat veškerou zášť, nevraživost a hrdinsky se spojit proti daleko většímu zlu a společně bojovat za záchranu tohoto světa.

Představení všech těchto legendárních postav se v této real-timové strategii zkrátka strašně povedlo a rozhodně za to vděčíme tvůrčím géniům jako je již zmíněný Chris Metzen a dalším lidem pracujícím na tomto klenotu herní historie.

O Warcraftu bych se zde dokázal rozpovídat ještě déle, ale závěrem bych chtěl zdůraznit, jak strašně moc jsem si užil průchod expanze Ledový trůn. Je to nějaká doba, co jsem ho naposledy hrál a zapomněl jsem, jak hrozně kreativní počin to byl a jak úžasně expandovali už tak fenomenální hru. Muselo to být opravdu vytvořit expanzi k Vládě chaosu, ale po nedávném dohrání Ledového trůnu musím konstatovat, že se jedná o dokonalé pokračování.

Nedokážu si představit, co mohli provést lépe. Hra byla vylepšena snad ze všech hledisek. Nové jednotky, prostředí, příběhové postavy a pokračování děje. Myslím, že to mohlo v té době být vše, co si jen fanoušek Warcraft 3 mohl přát. Ne nadarmo bylo Warcraft 3: Ledový trůn ve své době považováno za fenomenální rozšíření plné tuny nového obsahu.

Zapomněl jsem jak strašně kreativní byly mise v Ledovém trůnu. Vláda chaosu je většinu času klasická Real-timová strategie, kdy klasicky zaberete území, vycvičíte jednotky, vylepšujete a následně zničíte bázi nepřítele, čímž misi vyhrajete. Ne že by Ledový trůn takové mise neměl, ale jde zde znát, že nechtěli hráčům nabídnout to stejné a mise byly daleko rozmanitější a plné ještě většího množství vedlejších misí a easter eggů. (Dobrými příklady jsou obléhání Černé citadely v Outlandu nebo přetahování vězeňského vozu s Illidanem během kampaně za Alianci.)

Přijde mi, že v Ledovém trůnu se vývojáři daleko více zaměřili na využívání síly a schopností jednotlivých hrdinů a nechali tak daleko více zazářit ústřední postavy. To platí dvojnásobně o bonusové kampani Založení Durotaru za Rexxara. Zde se za mě jedná o mnohem klasičtější RPG (hru na hrdiny), během kterého ovládáte téměř výhradně Rexxara, Rokhana, Chena Stormstouta a Cairna Bloodhoofa a překonáváte překážky používáním schopností těchto hrdinů.

Možná jste o tom neslyšeli, ale od vývojářů víme, že na Warcraft 3 a World of Warcraft se pracovalo souběžně. Warcraft 3 měl úplně původně být RPS (role-playing strategy) hrou nikoliv RTS (real-time strategy). Původní hra se měla už ze startu daleko více zaměřit na jednotlivé hrdiny a jejich vylepšování než aby hráč ovládal velké skupiny jednotek. Řekl bych, že bonusová kampaň za Rexxara je snad nejlepší ukázkou toho, jak původně měla hra vypadat, nebo se to k tomu alespoň velmi blíží.

Celý Ledový trůn vlastně vnímám jako velmi pěknou paralelu k WoWku a když se na to člověk opravdu zahledí, podobnosti s tímto MMO následovníkem jsou zde evidentní. Stačí se podívat na fakt, že prakticky během celé bonusové kampaně hráč přijímá úkoly od různých NPC, následně je splní a zajde opět odevzdat ke stejné postavě. Jedná se prakticky o gameplay loop totožný s tím ve WoWku. Expanze vycházela přibližně rok a půl před World of Warcraft, ale už v té době dával Blizzard hráčům náznaky, co je čeká dál.